wz
DOMŮ

PANGEA

cestovatelé
O nás
Deník
FotoGALERY

















EXPEDICE VLADIVOSTOK 2006
aneb od Kyjovky ke Kyjevce
ZDRAVÍME VŠECHNY NA STRÁNKÁCH Z NAŠEHO PUTOVÁNÍ NA DÁLNÝ VÝCHOD.

Nejprve pár technických informací a potom naše dojmy. K 22.6.jsme urazili 4.300 km. Průměrná spotřeba je pod 6lit. na 100 km.
Denně ujedeme cca 560 kilometrů. Úplatky pro policii zatím 1/2 salámu, 2 plechovky piva a 200 rublů (pouze Tatarstán). To během 6. kontrol.
Cena benzínu 95 od 16,50 - 18,50 rublů. Auto zatím v pořádku, jen vyměněn starý klínový řemen a uražena krytka mlhovky. Překročení ruské hranice 4,5 hodiny.
5 různých papírů a formuláře jen v ruštině. Prostě vam nádo znat´. Mají na všechno dost času.
Řidiči od Litvy po Tatarstán jezdí vzhledem k místy velmi špatnému stavu vozovek( 20 cm díry a i větší) jako "prasata"! V Tatarstánu a Udmurtské republice se jezdí
o něco lépe. Lze i uvidět občerstvujícího se řidiče kamionu stakanem vodky.
V silničních pravidlech jsme zatím zjistili jen jednu změnu - na kruhovém objezdu dáváte přednost přijíždějícím z vedlejších silnic. Někde se musí svítit někde ne.
Ale z žádné značky se to nedozvíte. Někteří kanci za volantem nadrzo předjíždí zprava a to i po šotolině. Máme oči neustále na stopkách, ale i tak nás někteří šoféři
překvapí husarskými kousky.V Litvě a v Lotyšsku mají pro změnu namalované čáry na silnici jen pro okrasu, aby cesta nebyla monotónně černá.
Spíme ve stanu a umýváme se v přírodě. Přejeli jsme 3 časová pásma. Jsme hodně na severu, takže vidíme polární den. Včera jsme zapisovali do deníku ve 23.30 hod.
ještě za přirozeného světla. Počasí je stále letní. Přes den 25 - 27 C, v noci 14 C.
Ruské vesničky by na záp.a stř.Evropana mohly působit dost neutěšeně, ale nám se líbí.
Bydlet v těchto domcích však asi vyžaduje "ruskou duši". Stále se nám vybavují scenérie z Mrazíka.
Ural jsme si pravda představovali trochu jinak, ale i přesto se nám líbí. V této jižní části je kopcovitá krajina hodně zemědělská, poseta břízovými remízky.
Překvapila nás krajina západní Rusi. Představoval jsem si ji jako zemědělskou a hustě osídlenou. Ba ne.
Od Lotyšských hranic až skoro po Moskvu se rozprostírají hluboké lesy, ve kterých, jak nám i místní potvrdili, žije medvěd hnědý.
Viděli jsme několik prodejců jak nabízí u silnice jejich kůže a taky vycpané bobry, liščí kožešiny a sušené candáty.


2.MAILOVÁ ZPRÁVA  29.6.2006
1.den  Kyjov – Wyszków (Polsko) - ujeto 700 km – spaní v autě asi 100 km za Waršavou – v Ostrovu Maz.moc nechybělo a jeli jsme domů.
Auto nám nedalo na křiž.  přednost a málem to do nás z levé strany napálilo. Petr by to jistojistě odnesl, protože naše auto je z papíru. Blázen zastavil 10 cm před
dveřmi řidiče!

2.den Wyszków – Litva – vesnice Rušona za Daugavplis (Lotyšsko) – ujeto 606 km spaní ve stanu před Rezekne

3.den  Rušona přes Rezekne na hranice Ruska (přechod Zilupe) – čtyři a půl hodiny vzalo odbavení – ujeto 400 km – cíl Šachovskaja (130 km před Moskvou) -
spaní ve stanu u řeky – pokus o chytání ryb, ale nic.

4.den Šachovskaja - Pjenkino (Vladimir) – ujeto 594 km – objezd Moskvy jižním směrem po dálničním okruhu ( kolcavoj) směr Noginsk – velký provoz – spaní 30 km
za Vladimirem u jezera.

5.den Pjenkino přes Nižnij Novgorod do Kugesi - ujeto 505 km – v 19. Hod. vjezd do Čuvašské AR - spaní v remízku u silnice 115 km před Kazaní
(první test pánvice - vepřové

6.den Kugesi – vjezd do Tatarské AR přes Kazaň (1,1 mil. obyv.) a Nábjeréžnyje Čelny a Udmurtskou AR do Iževska - ujeto 553 km – spaní 15 km
za městem v borovicovo-břízovém lese – obklopeni metrovými mraveništi – mravenci všude, ale byli tolerantní k inostráňcům – 3 hod. časový posun

7.den Iževsk přes Perm (1 mil.obyv.) do Suksunu poblíž Kunguru – ujeto 429 km – v Permu jsme dosáhli nejsevernějšího bodu naší exp. – 57 stupeň severní šířky –
světlo i o půlnoci

8.den Suksun směr Jekatěrinburg (1,4 mil. Obv.) do Volikovskoje za městem Bogdanovič – ujeto 390 km – před Jekatěringurgem byla tak neuvěřitelně špatná cesta,
 že jsme jeli úsek asi 15 km necelé dvě hod. stále na jedničku – před Jekatěrinburgem ve městě Revda (70 tis. obyv) jsme poslali z knihovny první mail –
 jde to však rychle jako chodec

9.den Bogdanovič přes Tjumeň–do Išimi – ujeto 530 km – průjezd Tjumeněm – spaní v lese za městem

10.den Išim – Omsk – ujeto 442 km – spaní 70 km za Omskem – v Asii jsou lepší silnice a šoféři tak nedivočí jako v evropské části Ruska – policie (DPS) také tak neprudí.
 Když už nás zastaví, tak jen ze zajímavosti co jsme zač s přáním šťastného putování

11.den Omsk – Kargat – ujeto 416 – spaní 15 km za městem – potkali jsme kolonu čtyřiceti veteránů z Hamburku (celkem 80 lidí na výpravě),
jedou z Hamburku (lodí do Estonska) a pak po vlastní ose okolo Bajkalu přes Mongolsko do Šanghaje. Dali jsme se s některými do řeči co a jak o jízdách
 v Rusku a s úsměvem jsme si porozuměli. Byli překvapeni, že jedeme jen sami dva bez doprovodu. Náš Rapid je podle nich už také veterán.
Občas se míjíme, troubíme na sebe a zdviháme palce. K večeru se už nepotkáváme. Oni spí v hotelích, my dva v lesích. Čím více se posunujeme na východ
útočí na nás každý večer nepředstavitelné množství komárů a ráno se k nim přidávají ovádi (hovada jedny). Když kousnou naskočí obrovský hrbolec s kráterem uprostřed.
Včera jsme si vyrobili z pětilitrového kanystru lesní sprchu, takže hygienu jakžtakž dodržujeme.
 
12.den Kargat  přes Novosibirsk (1,5 mil. Obv.) a Kemerovo (hornické město) do Berezovského – ujeto 481 – místy byla i dobrá silnice – spíme v lese asi 15 km
za městem – průjezd Novosibirskem nás tak trochu vyzkoušel z ruské šoférské latiny. Ohromné město a značení směrů mizerné. Trochu jsme bloudili,
ale nakonec jsme to zvládli.Průjezd Kemerovem také nepatřil k nejsnazším, ale vzhledem k tomu, že jsme si dnes zasloužili půlčáka vodky museli jsme vjet do centra.
Také potraviny ubývají, takže další důvod nasnadě. K dnešnímu podvečeru jsme urazili 6111 km a nacházíme se v šestém časovém pásmu od Prahy.
Naše zážitky z Ruska jsou však zatím z valné většiny jen automobilistické. Vše se motá kolem provozu, způsobu řízení Rusů a neustálé bedlivé pozornosti.
I vcelku ucházející silnice umí řidiče překvapit dvaceticentimetrovou jámou. A to je v nejlepším tak na utržení nápravy. Stáje jsme však ještě velmi daleko od cíle.
Až teď si plně uvědomujeme do čeho jsme se pustili. Nechápu, proč Pánbůh udělal ten Svět tak velký. Jsme teprve lehce za polovinou cesty do Vladivostoku!
Zhruba 1600 km před Bajkalem! Neskutečné vzdálenosti!

13.den Berezovskij – Přes Mariinsk a Ačinsk do Kozulky (90 km před Krasnojarskem) – ujeto 413 km – tady na Sibiři jsou silnice až na výjimky ucházející. Nedá se
to porovnat s evropskou částí čí zauralím. I řidiči jezdí slušněji. Na náš vkus však příliš rychle. Již včera v podvečer měl motor nějaký divný zvuk, ale nevěnovali jsme
mu toliko pozornosti. Ráno nám to však bylo jasné. Trubka výfuku postupně vypadla z příruby, která spojuje výfuk s výfukovým potrubím. Ještě jsme s tím jeli celý den.
V podvečer se z Myšáka ozýval zvuk jako kdybychom jeli rallye Safari. Na zítřejší půl desátou máme domluvenou autodílnu. Jak jinak než zamazaný automechanik
co ležel před tím pod Žigulíkem říkal - že v pohodě. V průběhu těch 6.500 km po cestách necestách dostal už Myšák tolik zabrat, že jsme v podvečer zjistili skoro
upadávající dveře od spolujezdce. Takže i to se musí zítra svařit. A nechci ani vidět co ještě zítra objevíme při kontrole podvozku. Jinak motor brblá zatím v pohodě.
Držíme se zásady, že když stará Škodárna tohoto typu maže a chladí – neměl by být problém. Nechci však říkat hop, dokud jsme nepřeskočili. K dosáhnutí toho
výskoku nám dnes trochu sebrali vítr z plachet zdejší kluci, kteří občas vozí ojetá auta z Japonska až do centrální Sibiře. Z Čity do Bělogorska jeli v poslední době
už několikrát včetně manželky jednoho z nich. Takže nám nezbývá, než jim jejich příběhy věřit. Prý je tam v úseku přibližně 1500 km hrozná cesta plná balvanů
a nelze očekávat od místních nějaké služby. A když už tak za pětinásobné ceny. Když se však dověděli co máme za sebou manželka jednoho z nich nás ubezpečila,
že když ten úsek projela ona tak to snad zvládneme i my. Podle zdejších přepravců aut z Japonska nás však čeká nejhorší úsek mezi Chabarovskem a Usurijskem.
Na tomto asi 650 km dlouhém úseku prý místní mafie vybírá výpalné. Kdo nezaplatí, tak mu rozbijí auto. Ti hoši co tudy jeli říkali, že platili vždy.
A nemá význam se obracet na policii. Ta je s nimi tzv. v holportu. Takže uvidíme. Snad prominete, ale musím to neustále zdůrazňovat. Čím dál více komárů a Ovádů!
Dnes kokem nás bzučeli i šesticentimetroví. Teplota přes den je lehce pod třicítku. Večer a v noci tak patnáct. Nejhorší pro nás je, když po celodenní jízdě ulepení
jako lepidla konečně najdeme krásné místo k nocování a jen co vylezeme z auta hned kolem nás bzučí hejna hmyzáků. Nezbývá nám než na sebe navléct několik
vrstev oblečení a hlavy chránit síťkami. Ve vlhkém a dusném klimatu pak rázem přebije drsnou romantiku tajgy pocit naložení ve vlastní šťávě. Neustálé bzzz, bzzz leze
dost na nervy.  Když bych to měl porovnat s tím jak jsem se cítil v ekvádorské džungli tak je to tady horší. Dělat cokoliv v dusnu a ještě k tomu být navlečený mi
připadá jako za trest.

14.den Kozulka přes Krasnojarsk do Borodina – ujeto jen 320 km – zdrželi jsme se v autodílně a průjezdem přes Krasnojarsk – spíme 60 km před Kanskem opět
na louce obklopené břízovými háji – asi kilometr za námi ční nad horizont souvislý porost lesa – s psaním je to také na prd, jelikož v autě se moc psát nedá –
neustále skáčeme, a večer nás zase brzdí malá kapacita akumulátoru počítače – takže vždycky je to psaní takové honem – honem. Dnes jsme Myšáka poprvé umyli.
Máme nat´uklé čelní sklo od projíždějícího auta. Je to naštěstí hvězdička průměru 1 cm. Máme na to lepení. V Krasnojarsku jsme se zastavili u Jeniseje.
Je velký jako tři Dunaje a ledový jak horská bystřina.

Chceme na závěr touto cestou pozdravit pány Phdr. Petra Goldmanna a Phdr. Petra Vavříka. První je vedoucím psychologem Psychiatrické léčebny Bohnice
a druhý vedoucím psychologem Psychiatrické léčebny Opava. Váš mail nás potěšil a hodně rozesmál. Možná budeme později vaše služby potřebovat.
Ale raději doufejme že ne. I            
I když začínáme dospívat k zajímavým poznatkům – každý rybník musí mít vždycky čtyři břehy a každý válec  šest stěn. Je pták zvíře? Hmyz je zvíře. Pták je nerost!
Pozdravy všem.! Vydáváme se hledat internetové spojení v Kansku.

15. den -  60 km před Kanskem za vesnici Jurty - ujeto jen 205 km - úsek asi 80 km jsme jeli většinou na jedničku,
vyjímečně mě cesta dovolila dát i dvojku - nepředstavitelná silnice!Zatím stále přespáváme v lese. Hygienu dodržujeme podle toho co nám příroda nabídne.
Myjeme se každý den, jelikož jezírka a říčky jsou často. Ono je to ale stejně skoro jedno protože většinou jedeme v oblacích prachu takže do hodiny
už na sobě žmouláme hmotu složenou z prachu a potu. I Myšák jde už cítit. Jestli nebude mít blechy tak to bude štígro. A to platí i pro nás. Když jsme se
v kopci hlavní polní silnice spojující východ Ruska se západem míjeli s kamionem šofér se vyklonil z okna a řval na nás - Tamgdě načinájetsa Rasíja, tam kančát darógy.
A křenil se jak pytel. Jeho Volvo se plazilo na jedničku stejně jako náš Myšák. Tady na Sibiři nás často lidé zdraví se zdviženými palci. Auto, které nás předjíždělo
 přibrzdilo na naši úroveň a řidič na nás křičel se slovy, že se učil česky, ale už nic neumí českou říkanku. Jsou to pěkný kecy od těch co tvrdí, že do Irkutska
vede asfaltová silnice! Mnoho desítek kilometrů se táhne kamenitá cesta často prokládaná hrby jak od drabařů.Takovou cestu pak střídá rozbitá asfaltka,
ale místy se objeví i čítankově ukázková silnice. V některých úsecích se staví nové cesty. Před očima máme stále stejnou scenérii. Kromě cest jen množství odstínů
zeleně tajgy a po většinu času zářívě blankytné nebe poseté obláčky jako ze Simpsnů. Déšť se odsud odstěhoval. Asi nás nemá rád. To my bychom ho
často i milovali! Štiplavé sibiřské slunce nám v autě vytváří saunu. A peklo nastane, když musíme v mračnech prachu zavřítúplně okna. Pak se všemu kolem nás
ironicky smějeme.Dnes jsme při shánění jemného drátěného pletiva, které chceme v úseku za Čitou přidělat na přední sklo, potkali pohodového a vstřícného
mladíka Alexeje. Ochotně nám nabídl možnost použít internet v jeho prodějně s náhradními díly na Japonská auta. Vypálili jsme si u něj také fotky na cédéčko.
Některé vybereme a pokusíme se je přes Alexeje poslat. Pletivo na okno a širokou izolepu jsme stejně ve stodesetitisícovém Kansku nesehnali. Snad nás zachrání
Irkutsk, Ulan-ude či Čita. Před třemi dny jsme "koupili" kamínek do předního skla a malá puklinka byla na světě. A to se stalo na celkem normální
silnici! (benzín je na Sibiři až o tři rubly dražší). Ještě k tomu pletivu. Chceme dát na čelní sklo čtyři dřevěné lišty a přes ně vypnout pletivo, aby bylo nejméně pět cm
od skla a vypneme ho přivřítím do dveří. Snad se nám to zdaří. V opačném případě je skloa tím i naše další cesta ohrožena Často potkáváme protijedoucí auta
s prasklými, či vybitými skly.

16. den - od Vesnice Jurta do města Tulun - ujeto 309 km - ve 22. hod. jsme našli pár kilometrů za městem nocležiště na louce - dnešní jízda byla zatím bezesporu
nejnáročnější. Z celkové ujeté vzdálenosti jsme jeli polovinu cesty dvacetikilometrovou rychlostí. Stáje za jedna,maximálně na dvojku! A to jsme teprve 390 km
před Irkutskem. V autoatlase je tato hlavníspojnice vyznačena jako asfaltová cesta první třídy. Vůbec to není pravda, mapa lže a místy byla silnice horší než když
jsme před lety sjížděli z hl. města Ekvádoru Quitadolů do Amazonie. Je opravdu neuvěřitelné, proč tak potenciálně bohatá země jakou Rusko
je investuje tak pomalu a málo peněz do tak důležité silnice. Chápu, každoročně naSibiři napáchá zima své. Jak říkal Alexej, v zimě jsou tady i čtyřicítky pod nulou a
osobní auta většinou nevyjíždí. Rusi, i když jsou na silnici trochu splašení, jsou bezesporu velice trpěliví. Mít totiž takovou cestu V některém státu Evropy, jistojistě
by byla revoluce a vláda by nevydržela ani jak se říká - do hrušek. Ruská trpělivost a nadhled připomínající latinskoamerické maňána má určitě podstatu v minulosti.
A nebudu se na toto téma rozepisovat. Však jistě rozumíte.
      Sibiř a její tajga je překrásná, když na ni svítí slunce. Když se však zatáhne a začně pršet,rázem se změní v čarodějnici s apokalyptisticky vzhlížejícími osadami
či městy. Jsme zde krátce, ale začínáme chápat, proč potkáváme podél cest opilce. Já bych jím byl tady také.Z lidí citím skromnost, oddanost osudu a částečně apatii.
V tak obrovské zemi "daleko od všeho" to snad ani jinak nejde. A chápeme i výrok V. Černomirdina - Vždyť my se tak snažíme a nakonec to dopadne stejně jako vždycky.
Projížděli jsme vesnici, která byla po dnešní průtrži mračen částečně pod vodou. Točili jsme neštastné lidi, vyhánějícívodu ze svých dřevěnic. V jednom okamžiku - jeli jsme
pomalu - jedna žena na nás křičela - Čevó krasívovo snimájetě? Chápeme, ale nemohli jsme jinak. Když na bídu padneještě utrpení, co zbývá?
Napadla nás už také myšlenka, že projedeme Bajkal, část Mongolska a po té co dorazímedo Primorského kraje pošleme Myšáka lodí do Evropy a my sami se
vrátíme vlakem. Tato úvaha proto, že Myšák přece jenom není nerozbitný. Citlivě ho šetříme, ale i přesto dostávádost na prdel. Je to už starý myší samec.
Dnešní večer je po změně počasí chladný a vlhký. Vjeli jsme už do sedmého časového pásma (od Prahy). Když jsem si uvědomil, že jsme poledním směrem tak
na ůrovni Barmy až mě z toho zamrazilo. A Petr jen chápajícně pokyvoval. Každý večer "filozofujeme", mnohdy
spolu nesouhlasíme, nebo si témata výstižně neumíme vysvětlit, a pak zalezeme do stanu.

17.den -  Tulun - přes Angarsk a Irkutsk za město Šelechov - ujeto 429 km - dnes se Rusům trochu omlouváme. Silnice spojující naši trasu byla ucházející.
Jen místy se znenadání vyskytly tzv. vychytávky. (JE to náš název pro různé díry či vyfrézované rýhy 20x20 cm napříč přes silnici. Samozřejmě nijak neoznačené.)
Takové nečekané jevy na dobré silnici dokáží cizince za volantem, který si to opatrně uprašuje sedmdesátkou řádně vychytat. A nejvíce to schytá auto. Ač děláme
co děláme, zatím se nám nepodařilo najít ani jeden památník či hrob českých legionářů tady na Sibiři. V Irkutsku památník je, ale pro nás je vjezd do
centra šestsetitisícového města doslova ztráta jednoho dne. Provoz v takových městech je také dost zběsilý a značení na výpadovky skoro žádné. Ze zkušenosti 
z Novosibirsku). A když k tomu přičtu ještě netolerantnost většiny ruských šoférů k cizincům plus opět stav některých městských
silnic je to o hubu. V průběhu naší cesty jsme dokonce "míjeli" dva hroby rodáků od nás z kyjovska. Z Moravan a Ze Sobůlek. Škoda.
Dále na východě se však posnažíme více.

18.den -  Od Šelechova přes Sljudjanku za Bajkalsk - ujeto 130 km - potřebovali jsme trochu relax a taky důkladnou hygienu v panenském přítoku řeky Chara Murin.
Jen tři hodiny nám vzalo praní "jetých hader". Ono se ale nějak kór moc rychle uhánět po březích Bajkalu nedá. Jednak již ze standartních důvodů, ale hlavně neumíme
ignorovat nádherné scenérie, které vytváří kombinace hlubokých lesů nad nimiž se tyčí štíty se zbytky sněhu a pod tím vším se rozlévá do "nekonečného" prostoru
Sladké moře. Často zastavujeme a pobíháme s technikou jak střelenci. Jako kdybzchom si něchtěli nechatnic uniknout. A to je snílkovsky pošetilé, protože monstróznost
se vší paletou nabídek pro pozorování krajiny je obzvláště v této části Ruska výjimečná. Jen zde bychom dokázali strávit tak půlrok.Občas se nám jeví zdejší cesty lepší,
ale mnohdy zdání klame. Dost se tady snaží silnici "vyspravovat". To jednotné číslo proto, že je zde jen jedna. Nejdůležitější spojnice v celé severní polovině Asie,
která propojuje západ s východem kontinentu. A to jak je to v jižní části Asie nás momentálně vůbec nezajímá. Za Sljudljankou nás jako mnohokráte stavěla policie.
Ptali se nás jestli jsme studenti. Když jedeme na tak dlouhou cestu. Těmi slovy dost podpořili sebevědomí mužů středního věku. V zápětí jej však sebrali
výrokem - Za Čitou vám mašina stejně klekne. Tož díky za podporu, debilové.
 
19. den - z Bajkalska podél pobřeží jezera do delty řeky Selengy - nejmohutnější přítok do Bajkalu -ujeto jen 190 km - tzv. zaneprázdněni přírodnímí scenériemi
a s tím souvisejícím neustálým hledáním "něčeho a popojížděním". Již třetí den Vavřu trápí zuby. Nejprve jeden a včera v podvečer si stěžoval už na tři. No.
Asi pojedeme do Ulan-Ude ke kováři. Oba však chceme věřit, že se zde zuby "neopravují" jen kleštěmi. A když ano, tak bude Petr možná první
bezzubý "mladý" učitel v Čechách. Od Bajkalu vane dost chladný vzduch. Voda je tak ledová, že do ní nelze strčit ani nohy (naměřili jsme 7,6 stupňů).
Bodejť by ne, když led úplně roztál až v květnu. Přes den slunce pálí, ale jakmile se schová, je to i na bundu. Vzdálili jsme se jen několik km od pobřeží a klima
se dost změnilo. Chlad vystřídalo dusno a opět vlhko s mračny komárů, ovádů, much a mravenců. Jízda ze Sljudljanky do Babuškinu nabízí překrásnou
podívanou. Silnice povětšinou kopíruje Transsib. v těsném blízkosti pobřeží nad kterým se strmě tyčí prudké svahy hor.
      Delta Selegy stojí za to. V hornaté tajze okolí Bakalu působí ona i její blízké okolí jako "vytrženě z kontextu" krajiny. Vlhká, močálovitá rovina propletená tisíci
říčních ramen působí jako odjinud. Krajina delty je z části zemědělská. Jsou zde rozlehlé pastiviny,na kterých "pobíhají kravičky". Zcela jiný chov než u nás.
Místní lidé jsou z nás vyjevení a někteří nás podezíravě okukují. Moc nechápou, proč se dva Češi trmící takovou štreku do míst, kde podle nich chcípl pes.
Někteří neznají Čechiji. Zareagují až při vyslovení Čechoslovákie.
20. den - z  delty Selengy směr Barguzin - ujeto 170 km - spíme u řeky za vesničkou Gurulevo. V Selenginsku jsme potřebovali koupit kredit. Určitě větší město než to
naše rodné, avšak najít magazín s kartami... No, nic snadného. Řeku Selengu, pramenící až v Mongolsku, je možné ve zdejších končinách překonat suchou nohou pouze
v Ulan-Ude. Abychom se tedy vyvarovali značné zajížďky přes toto město, zvolili jsme variantu převozníka přes řeku ve městě Tataurovo. Řeka je v těchto místech široká
asi jako Dunaj ve Vídni. Pro nás veletok - pro místní větší potok. Starý bezmotorový velký ponton tahá na ocelovém laně stejně starý, ale silný malinký remorker.
Na ponton může najet asi devět osobních a dvě nákl. auta včetně plně naloženého Kamazu obrovskými kmeny. Připadá mi, že se v celém Rusku dělá všechno
hodně nadrsno - jaksi silově.

21. den - od vesničky Gurulevo za Usť Barguzin - ujeto 195 km z větší části po šotolině. Opět za jedna, dva, výjimečně na trojku. Polovinu cesty jsme kopírovali břehy
Bajkalu. V některých místech, když se vyskytne výseč lesa, nabízí cesta okouzlující výhledy na Sladké moře a jeho příbřežní skaliska. Samozřejmě, že nelze
dohlédnout protilehlého břehu. Chladný vzduch vanoucí od vody vytváří příjemně svěží ovzduší. Jen co se však vzdálíme několik km, nastavá horké a dusné vlhko.
To vše většinou v mračnech prachu, která vytváří předjíždějící auta. My jsme za těchto podmínek zatím snad nepředjeli ani traktor. Snažíme se Myšáka co nejvíce šetřit.
Chladí zatím dobře i při malé rychlosti a otáčkách do dvou tisic/min. Často zapínáme preventivně manuální ovládání ventilátoru chladiče. Předcházíme tím přehřátí jeho
"srdíčka". Než se u staré škodovky "doplazí" ochlazená voda ze předu z chladiče do motoru vezme to nějakou dobu. Všude nás  lidé očumují, vyptávají se odkud jsme
(nálepky české vlajky na třech místech auta jim říkají asi tolik jako Čechovi vlajka Malawi) a jakým to jedeme autem. Dokonce jsme už slyšeli
i názor, že naše stará Škoda je okopírovaný novější typ Moskviče. Zastavila nás jako už mnohokrát policie. Prý ať otevřeme kufr. A policajt stál u zádi auta.
No tak jsem mu kapotu otevřel. Z vyvalenýma očima na motor z něho vypadlo - tak né. Otevři to ve předu. Dobrá. Stejně neshledal žádné nedostatky. Co si asi tak myslel,
že na cestě přes celou Asii vezeme? Že by pytle granátů a obohacený uran?
     Usť Barguzin je typické sibiřské městečko roztáhlé do krajiny s většinou prašnými cestami. Za městem teče řeka Barguzin, přes kterou opět ponton tažrný
remorkerem převáží auta, lidi i veškeré potřebnosti. Barguzinu s přilehkým krásným barguzinským údolím jsme všaknedosáhli. Za Usť Barguzinem jsme to
na druhý den otočili nazpět směrem na Ulan-Ude. Sto šedesát km je to po šotolině jen tam. Plus nazpět. Pokračovat dále po takové cestě...
To teda jsme Myšákovi udělat nemohli. 80 km podél pobřeží Bajkalu - super. A ryby jsme chytali taky.
 
22. den - od Usť Barguzinu za Turku - ujeto 145 km po šotolině - spíme na pobřeží chladného a mlhavého Moře. V noci jsme se dali do řeči s lidmi z Novosibirska.
Jeden klučina z nich byl na vojně v Čečensku, takže téma tak na láhev vodky a nějaké to pivko. Se šrámem na dušičce se nám "pochlubil" že tam zabil člověka.
A s rostoucí hladinou alkoholu úměrněvyplývaly na povrch i jeho emoce z toho všeho co tam prožil. Jmenoval se Roman. Tvrdil,že celá ta válka je nesmyslná,
ale na druhé straně si neodpustil vyslovit, že je tam potřeba "udělat pořádek". Moskevská propaganda umí své.Z celé partičky šla tak trochu cítit nadřazenost nad Burjaty.
Mají je ti západosibiřané tak trochu za....
    Za těch 22 dnů přichází malinko i vyčerpání. Ponorku jsme však ještě neměli. Ba noopak jsme z toho Ruska v pohodě.Omluva, že jsme posledních pár dnů
s nikým nekomunikovali. Byli jsme v lesích kde prozatím žádné signály nedosáhly. Všechny pozdravujeme.Jsme v Ulan - Ude. Šílený asisjký provoz. Zdar.        

23. den     od obce Turka na východním břehu Bajkalu  přes Ulan-Ude za obec Kardon – ujeto 195 km – celkem obtížné překonání pohoří před Ulan-Ude
(hory vyšší než Sněžka)-prudké stoupání buď po kamenité cestě, nebo po rozbité asfaltce – poprvé za celou dobu našeho putování stoupla v prudkých kopcích
teplota vody v motoru těsně přes sto stupňů – zapnutý ventilátor, topení, otevřená kapota motoru – po chvilce se Myšák schladil. Všude prach až do… V Ulan- Ude
( 380 tis.obyv.) jsme náhodou potkali příjemného Kosťu, místního novináře, který, jak říkal, jezdí ruské Safari s ofroudama. Máme od něj několik rad a kontakt na chlapíka,
šéfa ofrouďáků ve Vladivostoku. Když zdárně dorazíme, prý s nim určitě dáme butylku a může nám být nápomocen v případě poruch atd. Opět, jako další z několika lidí,
s kterými jsme mluvili v průběhu putování, nám líčil také cestu mezi Čitou a Svabódnym dramaticky. Projet tuto část zaamuří však možné je. Denodenně tudy projíždí
možná stovky osobních aut, které rusové vozí po vlastní ose z Japonska. No, budeme ostražití a opatrní. Těch necelých devět tisíc kilometrů nám již trochu školení dalo.
Za pohořím oddělujícím přibajkalskou tajgu a velkoměstem Ulan-Ude se rázem změnil ráz krajiny. Dále na jih od města má krajina tak trochu mongolský ráz.Je zde
kopcovitá zpola zatravněná polostep s vrcholy porostlými borovicemi. Klima je i kolem půlnoci podobné středomoří. Ách! Až na ty komáry! Ti hajzlové jsou
i v suché polostepi! Ne však v takové míře jako v tajze. Spíme v malém údolíčku obklopeni zatravněnými kopečky. Nad hlavami nám létají velká hnědá sarančata
vydávající zvuky připomínající malé vrtulníčky.
     Ulan-Ude na nás zapůsobilo celkem příjemným dojmem. S některými jinými velkoměsty ho není možné srovnat. Působí dost kultivovaně. A ani provoz není tak zběsilý.
Akorát nás překvapily tramvajové koleje, vyčnívající přibližně osm centimetrů nad úroveň silnice. A to pak nemůžeme jet s Myšákem jako místní ani náhodou. V Ulan-Ude
je hezké hlavní náměstí s dlouhatánským „Arbatem“. Tak velikou bustu leninovy hlavy jsem si doposud nedokázal představit ani náhodou.Krásný Vladimír hledí zpoza
radnice města na protilehlé burjatské budovy autonomních ministerstev.

24. den    od vesnice Kardon přes Petrovsk Zabajkalskij k osadě Arej – nějakých 230 km před Čitou (370 tis. Oby.) – překvapila nás nížina kolem řeky Selengy.
Jen co jsme opustili Ulan-Ude ráz krajiny se náhle změnil. Tajga zůstala kdesi za námi na západě a vjeli jsme do polostepních pahorkatin. Tak nějak si představujeme
Mongolsko. Několikakilometrová táhlá stoupání střídají podobně dlouhá klesání dolů do nížin. Jedeme stále nahoru a dolů. Stromy zůstaly kdesi daleko za námi.
Občas vidíme v dáli Burjata na klusajícím neosedlaném koni. Scenérie krajiny se změnila jako otočením prstýnku Arabely. Po necelých sto kilometrech neustálého
mirného stoupání jsme znovu vjeli do tajgy, tentokráte však odlišného výzoru . Ještě k ůdolí Selengy. Klima je v této části Sibiře vyloženě středomořské. Sluncem spálené
traviny, prašnost jako kdyby zde pršelo naposledy v minulém století a horký, všudypřítomný vítr letící přes vrcholy kopců. Teplota vzduchu kolem třicítky.
 
25. den   od Areje přes Čitu k vesnici Tancha – ujeto 260 km – hlavní náplní dnešního dne byla návštěva v „opravně“ zubů v Čitě. Petr se přece jenom rozhodl, že si nechá
ty dva zlobící zuby zkontrolovat. Vjeli jsme do velkoměsta a kupodivu se brzy před námi objevila cedule s nápisem stomatologická klinika. A vrátný říkal, že slouží i chirurg.
Tak dobrá.V čekárně připomínající starou kyjovskou poštu seděli tři bolestí schvácení pacienti.Dlouho se nic nedělo jen spozarohu se ozývalo cinkání zubařských
inštrumentů a zvuky otvírání a zavírání sterilizátorů. Jinak tam byl klid jako v čekárně u zubaře. Pak přišla Děžůrnaja. Kdo je na řadě může vstoupit za roh. Čekali jsme
asi hodinu něž na nás přišla řada. A bylo nám podivné, že za celou tu dobu se neozval ani náznak hvizdotu zubařské vrtačky. No bodejť by!
Tato soukromá zubní pohotovost nabízela pacientům přes víkend pouze trhání za nepatrných 218 rublů. Vrtat si zuby musí jít každý jinam. A to jen v průběhu týdne.
Přišla na nás řada a vstoupili jsme s vysvětlením, že jsme cizinci vydávající se dále na východ kde je stovky km jen divočina a jeden z nás potřebuje odbornou pomoc.
Petr už seděl v křesle, když se mě sestra s výsokým bílým čepcem ptala jak se pan pacient jmenuje. Říkám-Pjótr Vavrik. No dobrá, ale další jméno. Pjótr a dál?
Nerozuměl jsem. No další jméno! Po otci? Jak? Ne ne. Milá. U nás to nemáme. Ten pán v křesle se jmenuje jednoduše Pjótr Vavrik. A basta.
Zapsala tedy tento jednoduchý údaj perem do knihy a bylo. Než došlo k finálnímu rozřešení paní zubařky stihl jsem ještě znejistělého Petra vyfotit. Poklepala mu na zuby
s dotazem. A který bolí? Jenže on si nebyl přesně jistý. Myslím si však, že jeho bolest briskně zahnala představa kleští v dutině ústní. Paní doktorka mu doporučila
navštívit zítra jinou ambulanci kde mu na počkání udělají rentgen jestli není problém pod plombou. No. Rozhodli jsme se raději dokoupit zásoby na cestu přes Moguču
a Skovorodino, navštívit bankomat a dotankovat plnou plus naplnit kanystry.
      Spíme v lese, kde je překvapivě dost zima (8,5 celsia) a s půlčákem dobré vodky se připravujeme na nejhorší úsek našeho putování.
Z toho, jak to v zaamuří vypadá s cestami jsme trochu jeleni. Každý s kým jsme o této cestě mluvili nám řekl odlišné informace.
Takže uvidíme sami. Před obchodem s potravinami okukovali Myšáka čtyři chlápci z žigulíka a žádali po nás autogramy.

26. den  od Čity přes Šilku a Něrčinsk k vesnici Berezovo – ujeto 307 km – asfaltová cesta je na mapě vyznačena plně z Čity až do Savabodného. Vše je však ůplně jinak.
143 km za Čitou asfaltová silnice končí a dál už pokračuje jen šotolinová cesta plná ostrých kamenů. Není, alespoň pro nás Evropany, možné jet rychleji než 20,
max. 30 km za hodinu. Je to plazivá cesta v prachu. Za Čitou jsme potřebovali vazelínu do vodní pumpy. Jen co jsme přijeli k autodílně shlukl se kolem našeho auta
hlouček šoferů převážejicí japonská auta a mechanici z dílny. Při otevření kapoty motoru našeho Myšáka všichni bouřlivě a s úsměvem diskutovali nad škodováckým
motorem. A padly opět i takové připomínky, že Škoda je okopírovaný Záporožec a jeden z čumilů dokonce prohodil, že je to jako Porche.Že by až tak…? Brzy však změnil
názor. A to když se zeptal kolik ta naše kára má „lóšadí“. Takže nemáme nic, než jen pravověrnou a ryzí českou škodovku. Pak taky samozřejmě došlo na cíl a podstatu
naší cesty. A opět ti všichni patřili k těm ostatním, které jsme doposud potkali. Nebylo jim jaksi jasné proč dva chlapíci z hojností oplývající Evropy se plahočí takovou dálku
cestou necestou. A nakonec došlo z jejich strany stejně jako doposud od všech Rusů, že prostě neprojedeme. No dobrá. Hošánci. Ve vesnici Bogomjagkovo jsme na
prachem zalitém odpočívadle potkali u náklaďáku chlapíka, který jakmile zaslechl češtinu ihned se ozval slovy – dobrý den, jak se máte, ja jsem bydlel rok v Praze a
umím po česky. Tak jsme trochu pokecali co a jak a on nám dal rady jak postupovat v případě, že budeme potřebovat přepravit Myšáka z Vladivostoku náklaďákem
nebo vlakem někam do „civilizace“ či přímo do Moskvy. A on byl zatím jediný Rus, který nám řekl seriozní názor na cestu, která nás čeká. Prý když pojedeme opatrně
a pomalu tak tu pekelnou cestu zvládneme. Jen opět opakoval, že v některých úsecích jsou dost ostré kameny, a že dvě naše náhradní kola je málo.
Projeli jsme nehostinnou krajinou kolem Něrčinska. Skutečně je to oblast kde asi čert dává dobrou noc. A opět! Prý bude ještě hůř! U Rusů panuje přísloví, že Bůh stvořil
Soču a Čert Moguču. Ta nás pravda ještě za nějakých 400 km ještě čeká. A za Mogučou – Hic Sun Leones – prý. Ale že ti Rusové umí dodat Evropanůpm opravdový
optimismus?! Po úmorných dnech nelze jinak, než v podvečer sedět před autem zabaleni proti hmyzu a popíjet vodku nebo některé z mnoha druhů piv, které se v Rusku
vyrábí. A jsou celkem pro naše mlsné huby bratelná, ale jasně-že to není mok „Zesplzně“. Dnes večer přší. Postavili jsme si  z autoplachty přístřešek takže v pohodě.
A s tím souvisí i úbytek hmyzáků. Máme dost problémy s energii a se signálem mobilů. I když teď jedeme devět až deset hodin denně, nestíháme skrz náš měnič
z dvanácti voltů na dvě stě dvacet dobíjet všechny spotřebiče. Počítač, mobily, které stejně nemají signál, baterie do kamery, foťáku a svítilen. Máme problém
S komunikací, i když jsme si koupili sim kartu pokrývající celé Rusko. (MTS). Prostě to funguje jak se tomu chce. Omlouváme se za styl psaní a pravopis,
ale je to dáno tím, že když chceme něco naklepat do komplu musíme valit. Baterie vydrží tak na půl hodiny a pak další den v průběhu jízdy dobíjíme.
Zaplať Pánbůh, že vůbec nějaký computer máme.  Je noc, něco mě právě lozí v nohavici, ale snažím se co nejvíce napsat, než to chcípne.


27. den – od vesnice Berezovo přes Něrčinsk a Černičevsk za vesnici Zbjega – ujeto 252 km – překonáno 10000 km – na 143. kilometru za Čitou končí asfaltová silnice
a následujících 1400 km (zdroj od místních šoférů) pokračuje cesta necesta – šotolina, kamení, písek, místy bláto. To je okořeněno hrby a jámami. Opět musíme
připomenout, že mapa nemluví pravdu. Celý úsek mezi Čitou přes Skovorodino až do Bělogorska je ve výstavbě. Naše průměrná rychlost je max.20 km/h!
Dnes jsme potkali Švýcara na kole. Jede ze své domoviny až do Vladivostoku. Už tři měsíce a sám! Nepředstavitelné! Není však sám. Letos 10. 4. vyrazil na stejnou
cestu Čech Honza Tomšíček.
Jede však severní, z našeho pohledu tedy náročnější cestou. Z Tulunu přes Severobajkalsk a napojit se na jižní cestu má ve Skovorodinu. To je opravdový borec!
Koupit v této části Ruska vodku je problém. V obchodech se neprodává. Asi proto, aby se občané neuchlastali. Je tu vlastně částečná prohibice. Ptali jsme se v magazínu
zdali mají vodku a paní prodavačka mě striktně odmítla. Nět! Když však zjistila, že jsem cizinec rázem opáčila kolik láhví prý chci. No, jen jednu. Ta nám vystačila až až.
Prodavačka si první moment myslela, že jsem inspekcija a chci její černotku vychytat. Řekla si o 130 R, což je dost vysoká „pálka“ za obyč. Vodku. Co na plat.
Dal jsem jí co si řekla.

28. den  Od vesnice zbjega za Mogoču – ujeto pouze 136 km neustále po silničním staveništi. Pomalá jízda po neskutečně špatném terénu zkouší naši psychiku.
Kličkování, tzn. hledání co nejlepší možnosti projet v kombinaci neustálého zastavování a řazení jedničky, dvojky. Rozjezd, brzda, zastavit, za jedna krokem projet jámu
či brod. Nejhorší úseky jsou kamenité. Ty jedeme opravdu krokem mnohdy několik km. Stále se musíme vyhýbat ostrým kamenům o které i při
tak malé rychlosti není vůbec problém rozříznout pneumatiku. Je to dost dramatické, ale jet se to s bedlivou ostražitostí dá. Děsí nás trošku představa, že takováto cesta
prý bude s malinkým zlepšením v některých úsecích na vzdálenost jako např. z Kyjova do Amsterdamu. Ptali jsem se dnes chlapíka jak dlouho už tu silnici staví.
Čekali jsme odpověď v jednotkách let a on s nejsprostším ruským slovem na adresu stavitelů vyhrkl, že už čtyřicet let.! A prý to už i Němci financovali a stále nic. Řekl,
že je to prostě v hajzlu. Před několika dny jsme slyšeli ruské úsloví, znějící – Bůh stvořil Soču a Čert Mogoču. Dnes jsme měli na vlastní oči možnost krátce shlédnout toto
čertovské dílko. Můžeme potvrdit, že městečko na Transsibu i s dalekým okolím je místem kde opravdu dává čert dobrou noc. Město je propojeno s ostatním světem
především Transsibem a rozestavěnou silnicí, po které nejezdí ani kamiony. Ty jinak v Rusku jezdí všude. Na této cestě jedeme východním směrem sami.
Občas křížíme cestu těžkým náklaďákům a prac. strojům.

29. – 30. Den – od Mogoči za Jerofej Pavlovič přes Skovorodino za městeško Něver – ujeto 224+190 km. Tyto dva dny se pohybujeme asi 70 km od čínské hranice.
Z celého našeho putování Sibiří je to prozatím nejodlehlejší končina, kterou jsme dosud projížděli. Včera nezbyl ani čas na psaní. Začal zlobit motor. Večer se nám něco
podařilo, ale není to OK. A navíc začalo pršet, takže jsme stavěli plachtu nad autem. No a na závěr bylo nutné ještě nasytit žaludky a uvolnit mysl. Od Skovorodina jako
důležité železniční a „silniční“ křižovatky jsme očekávali více než nám toto sibiřské městečko nabídlo. Jen nutný nákup, dotankování benzínu a tradá dále na východ.
Před městečkem Něver spadl most. Nezbylo než tedy projet brodem. Půlmetrovou hloubku by však Myšák nezvládl ani náhodou. Nezbylo nám tedy nic jiného než
použít nabídku místních podnikavců, kteří využili střelhbitě situace a postavili z trámků a desek provizorní přejezd řeky pro nízká osobní auta. Rusky mluvící osádky
aut musí platit za přejezd a pokud nesouhlasí, mohou na břehu řeky i zamrznout. My však ne! Jakmile spatřil místní mladík ve vysokých rybářských botách
„podivné počmárané auto“ běžel k nám zjistit co jsme zač. I tady na Sibiři  nám přišla vhod národová příbuznost. Tedy něco ve smyslu, že cizinci Slované a navíc z Čech
mají průjezd zdarma. Dobré. Né? V Něveru – příhodném jméno pro sibiřské městečko tohoto rázu – jsme náhodou při cestě „potkali autodílnu“. Na očumování jsme si
už zvykli. I na srovnávání škodovky s nejrůznějšími ruskými značkami aut. Co nás však zaujalo, byli Arméni vlastnící tuto „autodílnu“. Mluvili po svém a byli tak trochu jiní,
než na jaké lidičky jsme doposud byli zvyklí. Dílenský „mástěr se trochu pohrabal“ v motoru, vzal si za to pětikilo, ale zásadně nic neopravil. Jen řekl, že druhý válec
nemá kompresi a že asi bude „prdlá prokládka“ pod hlavou. A to se nám zatím nezdá, protože motor má stále stejný výkon, voda v oleji není a z vnější strany motoru
se také jeví všechno v pořádku. Karburátor jsme vyčistili, ale otáčky motoru na volnoběh stále kolísají jako by někdo přidával a ubíral plyn. Zkontrolovali jsme co nás
napadlo, ale problém jsme zásadně nevyřešili ani my, ani Arménci.No. věříme, že s Myšákem do Vadivostoku dojedeme a pak se uvidí. Po zkušenostech začínáme
tak troch brát věci s nadhledem.

31. den – od Něveru přes Magdagači před vesnici Sivaki – ujeto 252 km – poté, co jsme včera vyčistili „karbec“ běží motor v pohodě. Včera se nás Arménci ptali kde
jsme tankovali naposledy. Na naši odpověď, že na kraji Skovorodina se dost šklebili. Jak má ale „putěšéstvenik“ z dalekých krajů poznat kde je možné koupit dobrého
ovsa pro české koně? V podvečer jsem provedl potřetí s karburátorem to samé co dvakrát předešlý den a zázrak se náhle dostavil. Nechápu. Dvakrát nic, a potřetí…
Jistě motoru však pomohlo vyčistění karburátoru. Máme obavy i celkově o podvozek. Toliko nárazů od silničních jam nedostal myšák asi za celý svůj život jako tady
na cestách Dálného východu. Píšeme většinou o cestách, ale je to zatím nejsilnější a také nejdůležitější záležitost naší cesty.
Asi 100 km za Skovorodinem se změnil ráz krajiny. Hornatá, kopcovitá tajga zůstala za námi. Jedeme nížinatým lesem protkaným sem tam močály no a s tím
souvisejícím větším výskytem …. Hádejte čeho. Dnes v podvečer Petr (Vavřa) skoro šílel. Toliko sprostých slov jsem od něho ještě neslyšel. A to jsme byli už „barskde“.
Já těm bodavcům už asi smrdím natolik, že jim moc nechutnám. Naposledy jsme měli standardní říční hygienu před čtyřmi dny. Od té doby jakoby se slehla zem po
čirých bystřinách a jezírcích. V této části severně od Amuru (asi 50-70 km)  vody moc není. A to nám potvrdila i slečna prodavačka v „produktech“ v Magdagači.
Chtěli jsme si nabrat vodu  v jejím obchodě nebo kdekoliv ve vesnici, ale ona jen pochybovačně kroutila hlavou. Voda z kohoutku v jejím obchodě byla nepitelná a stejně
tak nepoživatelná je prý voda v místní „kolonce“ (taková veřejná studna). Místní tu vodu pijí, ona nám ji však nedoporučovala.
Tak jsme si v jejím krámu koupili „pěták“ balené. Možná to ale byl její obchodní fígl.
    Jsme rozhodnuti, že nazpět tu šílenou cestu severně od Amuru  v úseku mezi Čitou a Svabódnym už po vlastní ose nepojedeme. Hlavně kvůli Myšákovi.
Ty balvany a stokilometrové cesty vysypané makadamem mnohdy velikosti házenkářských balónů … To tedy ne! Snad se rýsuje možnost, přepravit auto vlakem,
nebo náklaďákem někam blíže na západ. Myšák trpí a my s ním cítíme. Jízda po necestě, horku a mračnech prachu provokuje k sprostému nadávání. Dostali jsme
zásah kamenem do předního světlometu, ale izolepa to spraví. Nejhorší by bylo čelní sklo. Tak zatím „uháníme“ směrem na Svobódnyj (je tam i kosmodrom) a snad
už brzy přijde asfaltové vysvobození. Blížíme se k 9. časovému pásmu od nás.



32. den – od vesnice Sivaki za město Svabódnyj – ujeto 306 km

33. den – Svabódnyj  přes Bělogorsk za Obluče - ujeto 435 km – už jsme si skoro mysleli, že jsme vysvobozeni ze zajetí těch děravých šotolin a makadamových cest,
ale kdeže. Kde kdo nám říkal, že za Svabódnym už bude „charóšaja daróga“. Věci se však mají jinak. Už chápeme ruské měřítko pro hodnocení silnic. Charóšaja daróga
je cesta která nemusí být nezbytně asfaltová. Stačí, když je taková cesta skrejprem uhrabaná. Bez větších děr a velkých šutrů. Po takové cestě jedou místní bez
problémů osmdesátkou. My, jelikož nehodláme za následujícím kopcem Myšáka zahodit, plížíme se třícítkou. Stav cest je v této oblasti je však mnohem lepší, než
několik dnů nazpět. Prostě padesát km šotoliny a další padesátka „bratelného asfaltu“ Nacházíme se už v pacifickém říčním rozvodí. Krajina  má opět jiný ráz.
Stále však lesy, lesy a lesy.  Najít místo pro nocování v tomto lese je dost problematické. Vzhledem k malé osidlenosti a močálovitému terénu amurské oblasti
zde není mnoho příležitostí odbočit z hlavního tahu.  Našli jsme nocležiště tzv. znouzectnosté v neprostupné močálovité tajze s běžně se vyskytujícími komáry tak jako
je tomu vlastně skoro v celém Rusku. Už jsme si i chvílemi mysleli, že nás asi nic nepřekvapí. Ale překvapilo! Doslova miliony mušek menších než tropické muchničky!
Proletí i moskytiérou a síťkou proti komárům. Neustále doráží na repelentem nastříkané ruce a obličej. Na tento hmyz nefunguje ani ověřený repelent. Doráží tak intenzivně,
že není možné najíst se. Vlítávají nám do úst, nosu i uší. Chvílemi mám pocit, že se mě zmocňuje skoro panická fóbie. Je to opravdu dost nepříjemné. I přes všechnu
opatrnost jich máme plný stan, o kokpitu Myšáka se ani nechci zmiňovat. Právě teď je něco po půlnoci. Petr už spí úplně zabalený. Mušky neustále doráží.
Každé jejich dosednutí na pokožku pociťuji jako jemné mravenčení..
Blíží se Birobidžan a s ním snad i možnost internetu. Takže pokračování příště.Je tu tak 35 stupńů.Docela dost na to jet zavřený v autě na prašné cestě.
Překonali jsme poslední časové pásmo- plus 9 hodin od nás.  

P.S. Zdravíme Alenu.S Honzou jsme se zatím nespojili ani nepotkali.Jsme již daleko za Skovorodinem. Držíme palce a uznale „klobouk dolů“.Víme o čem to je!!

Pro Petra Vavříka a Petra Goldmanna( psychology ): Už nám z toho ani „nehrabe“.Je to dobrá terapie pro vyrovnání se s problémy. Prostě víme že to momentálně
jevící se jako „špatné“ je v podstatě ještě dobré, protože jak je známo může být hůř. A tak si tu teda „drncáme“.

Mějte se a Ahoj!

34. den – od Obluče (hranice s Čínou) přes město Birobidžan (hl. město Jevrejskej AO)50 km před Chabarovsk (620 tis. obv.) – ujeto 270 km – cesty – některé úseky dobré, některé horší a další zbytky „pekelné“. Je to však v pohodě v porovnání s úseky, které jsou již zaplaťpánbůh za námi. Jenže Rusko umí překvapit poutníky každým dalším dnem.
To, že se nás pokoušela partička bastardů v centru vcelku příjemného Birobidžanu oloupit o techniku a osobní věci, jsme s lehkou nervozitou zvládli, (prostě jsme jim utekli a pak přímo před nosem ujeli).Ani jsme nestačili vyhledat místní synagogu.
Obyvatele močálové oblasti mezi tímto městem a Chabarovskem jsme však nesli značně těžce. Nechápeme jak mohou v této bažinaté krajině trvale žít lidé! 200 km mezi Birobidžanem a Chabarovskem je „pekelno“. Zvládat miliony neskutečně agresivních komárů při vedrech přes 30 st. C. úplně zahaleni je opět doslova trestem. Všichni zdejší lidé chodí oblečeni v tlustých „hadrách“ a nosí na hlavách kloboučky s černými síťkami, takže vypadají jako strašidla. I my jsme se o půlnoci „dusili ve vlastní šťávě“. Dost to vyčerpává. Ráno vylézáme ze stanu jako zbití psi. Skoro stejně unaveni jako když lezeme večer dovnitř. Pak se nám chce celý den v autě spát. Těch čtyřiatřicet dnů kombinace auta, prachu, horka, lesů, řek a hmyzu pociťujeme. Abychom si však stále nestěžovali… Odměnou za to všechno jsou nám zajímavé, originální přírodní scenérie. Z Birobidžanu jsme poslali zprávy.

35. den – od Chabarovska přes město Bikin ke stejnojmenné řece – ujeto 373 km –stále se pohybujeme v podél Čínských hranic. Vlivy sousedního státu jsou patrné včetně jeho obyvatel. Čínské pracovité „fčeličky“ jsou vidět často. Během jízdy máme stále po levé straně předhůří hor Sihote Allin. Jižním směrem na Vladivostok je krajina rovinatá protkána kopci. Klima na nás působí hodně středomořsky. Dolní tok Bikinu se rozlévá do záplavovité močálové roviny, připomínající z dálky africkou savanu.Bez žiraf. Spíme přímo u řeky a lovíme ryby. Malé, ale jíst se dají. V podvečer přišla malá průtrž mračen. Trochu vody ve stanu, ale jinak Ok. Blesky otevíraly nebe nad Zemí s lehkostí jako čundrák konzervy.

36. den – od Bikinu přes Dalněrečensk za Spassk Daľnyj – ujeto 371 km – nocleh poblíž jezera Chanka – Ve vesnici Gavoron jsme navštívili pana Viktora Judina, který se jako jediný zoolog v Rusku celý svůj život věnuje výzkumu tygrů usurijských (správně amurských).
Obdivuhodný postarší chlapík. Chová v současnosti tři tygry na rozloze dvou hektarů původního lesa, které tyto největší „kočičky“ světa obývají. V jeho zvířecím ráji ještě „bydlí“ pět medvědů himalájských (divoce žijí také v Sihote Allin), asi deset psů mývalovitých, lišku, které je prý stále smutno po liščích kamarádech, divoké „vastóčnyje“ kočky a dva rysy.
Byl to pro nás výjimečný pocit sedět u Viktora na zahradě, vyprávět si o všem možném-nemožném a politice a mít před sebou na šest metrů líně bloumající tygry.

V létě je jim horko, takže moc nedivočí a žerou prý jen tři kg masa denně. Jejich lenost je však jen zdánlivá. V sekundě a naprosté tichosti vyskočil samec na třímetrovou skalku jako by nic, jako by jen tak např. mávl tlapou. Ptali jsme se zdali v přírodě napadají lidi. Viktor jen tak suše a s úsměvem poznamenal, že ne. Na lidi neútočí.Snad jen, když jsou poraněni, ale jejich útok prý člověk nepozná, protože konec přijde vždy v sekundě. Takže to asi ani nebolí. Úžasní tvorové! Majestát a ladnost sama! Tygrů žije v Rusku přibližně 450 až 500 kusů. Toto je však oficiální statistika, kterou Viktor zpochybnil. Samozřejmě, že k nižším číslům. Na výzkum tygrů mu vláda nic nepřispívá. Vše táhne ze svého platu zoologa a z darů. Před deseti lety začali pomáhat Američané, ale před několika lety je vyhodil. Prý se moc roztahovali. Mysleli si, že když dají prachy tak si mohou všechno dovolit.
Nechápal taky proč se Československo rozdělilo (škoda peněz), když stejně za čas vlezlo do společného „holportu“ v EU. Jo a taky chválil české boty. Koupil si je před třiceti lety a má je dodnes. I o pohoří Tatry se zmínil. Akorát s jeho přesvědčením, že na našem území žije pes mývalovitý jsme nesouhlasili.

37. den – od jezera Chanka přes Usurijsk do Vladivostoku – ujeto 335 km – jezero Chanka je malé moře o rozloze 4000 km2 s nehlubším příkopem 4 metry.
Obrovitanánská kaluž s s druhově početným výskytem vodních ptáků. Jezero protíná hranice s Čínou. Okolí jezera je z části močálovité, stepní a také zemědělské. Trojkombinace rázu krajiny. Oblast mezi Chabarovskem a Vladivostokem je znatelně vzhledem k celé Sibiři tzv. jiný svět. Je zde patrná vyšší životní úroveň, více se tu vrtí obchod. Příjemná část velké Rusi až na ty „komcle“. Zemědělství jako u nás na Kyjovsku. Okurky, rajčata, papriky, meruňky i sporadicky vinná réva. Až na ty melouny. Možná jsou však z Činy. Celých 770 km od Chabarovska až do cíle je vidět po levé straně pohoří S. Allin. Napravo za hraniční řekou Usurij jdou vidět čínské kopce.
Dnes, 21 července 2006 jsme vjeli za „bránu“ města, který se nazývá Pán východu či Vlad východu. Stalo se tak odpoledne v 18 hod. 18 min. místního času. Devět časových pásem od Prahy. Poledním směrem na úrovni Severního Teritotia Austrálie (město Darwin) či souostroví Moluky. (Samozřejmě co se týče kilometrů, nejsme tak daleko).Jen pro zajímavost, Kyjov leží na 17. poledníku východní délky a my se nacházíme na 132. (Chabarovsk 135.) I s Bajkalem, všemi zajížďkami a nejrůznějším blouděním ukazoval tachometr na hranici města 12895 kilometrů. Už když jsme se blížili k cíli táhl se od moře souvislý tmavý, deštěm naplněný čepec. Pouští na město již 48 hodin nepřetržitě své „zásoby ze špajzu nashromážděné někde nad oceánem“. Je to fronta až do … Tma! Leje! Spíme ve stanu skoro v rybníčku. Všechno je vlhké, promočené a my vazcí, smradlaví. S úsměvem napruzení, smířeni, že to tak asi má být. Zítřek, jak už to tak bývá, přinese jistě něco jiného, nového.

38. den – z lesů před Vladivostokem na předměstí města do hotelu. I tak jsme nakroutili nějakých 120 km. Shodli jsme se, že asi fakt potřebujeme horkou vodu s množstvím mýdla a měkoučké rovné postýlky s „duchýnkami“. A hotel Story nám vyšel vstříc. Po třiceti sedmi dnech se myjeme poprvé teplou vodou a sedáme na záchodové prkýnko. Věřte, že je to vymoženost!To prkýnko. Zkrátka pohodlíčko. Celé odpoledne a večer jen tak poleháváme, popíjíme pivo Amur a jen tak „jsme“. Nechceme nic řešit. Zítra se uvidí. Jen Myšáka je nám líto, protože by taky potřeboval „autohotel“. Určitě ho však dostane v nejbližších dnech.

39. den – Vladivostok (900 tis. obv.) intenzivně se rozvíjející velkoměsto ležící na velkém poloostrově pod značným vlivem Japonska, Číny a všeobecně řečeno západního stylu. Má svoji nezaměnitelnou tvář za což vděčí především přístavu jak vojenskému tak civilnímu, ale také tzv. konečné Transsibu.Město se nachází na dlouhém hornatém poloostrově, který protíná poledním směrem jen jedna silnice. Což má za následek vzhledem k „přemnožení automobilů“ neustálé dopravní zácpy. Skutečně se zde jezdí jako v Indii. Pravidla platit nemůžou, protože by se nikdo nikam nedostal. Vozidla na hlavní silnici pouští nadrzo se deroucí auta z vedlejších cest a to s přehledem i ve dvou pruzích. Na důležitých křižovatkách stojí bezmocně policejní auta, která jen kontrolují míru zmatku. Stejně se jim to však nedaří a tak jen postávají a tolerují klidně přecházejicí chodce na červenou. A jak nám potvrdil i policejní major Denis (pohodové borec), dopravní živelnost musí být, jinak by nic nefungovalo alespoň trochu.
Nocleh v levnějším hotelu Čajka, čemuž odpovídal i celkový vzhled pokoje. Na recepci jsme strávili půlhodinu než slečna provedla potřebné úkony k ubytování cizinců. Spousta otázek, papírů a kopírování veškerých našich dokumentů. Sedmipatrový hotel kde na každém patře zvlášť úřaduje děžůrnaja. Stará se o chod jí přiděleného patra. Sranda jako za bolševismu u nás. Ba ještě směšnější.
Celý den fotografování města, hledání internetu a vyřizování přepravy Mýšáka vlakem z Vladivostoku do Novosibirska. To je dost problém jako ostatně cokoliv v této zemi. Domlouváme to stylem, že známý má známého, který má známého jehož známý to snad zařídí tak, že se Myšák dostane mezi prvními na vagón.

40. den – celý den ve Vladivostoku – vyřizování vagónu pro Myšáka – z Vladivostoku do Novosibirska pojedeme Trannsibem. Padlo definitivní rozhodnutí nezničit sebe i auto. Škoda jen, že se nemůžeme přepravit někam blíže, např. do Ulan-Ude či Irkutska, abychom mohli více prozkoumat tuto oblast.
 .Navečer nás z totálně ucpaného města vyvedl na výpadovku sympatický mladík Andrej.
Nechápal, že jsme s takovým autem přejeli celé Rusko. Získali jsme jeho obdiv.
Nocování za Artěmem ve stanu u řeky. Zítra vyrážíme na Kyjevku.

41. den – přes Partizansk a Lazo do vesnice Kyjevka na pobřeží Japonského moře. Překonat lazovský průsmyk byl trochu problémek. Stoupání až do … A když k tomu přičteme ještě gruntovku (kamenitá silnice běžně se vyskytující v Rusku) … V Lazu jsme natankovali pětadevadesátku, ale jak se ukázalo, bylo to pěkné svinstvo. Myšákovi vůbec nechutnalo.
Příjezd v podvečer do malé vesničky se sedmi sty obyvateli byl pro nás stroze řečeno sentimentální. V některých okamžicích v průběhu celé expedice jsme už nevěřili, že do naší vesničky s říčkou dorazíme. A zdařilo se. Vesnice se nachází v široké, několikakilometrové deltě stejnojmenné řeky, která tam předává svoje sladké bohatství slanému majestátu. Z vesničky k pobřeží je to však ještě dobrých pět kilometrů než člověk smočí tělo v Japonském moři. I přes bloudění v rovinaté nepřehledné deltě jsme velké vody dosáhli tak, aby na ni ještě zářilo zapadající slunce. Na travinatém břehu jsme rozbalili nocležiště. Kolem nás  bylo v délce několika kilometrů jen několik stanů ruských dovolenkářů. No. Celkem idylka. Netrvalo dlouho a  seznámili jsme se s pohodovým chlapíkem, který kus od nás stanoval s celou svojí rodinou. Z ničeho nic začal pobíhat kolem našeho auta a s údivem se vyptával na všechno možné. A tento bodrý chlap s otevřeným ruským srdcem a širokou slovanskou duší jménem Denis Sergejevič Pokormenjuk nám v následujících dnech hodně pomohl. A nejen z titulu své hodnosti majora u policie. Opravdu přátelský večer u ohně s ním i s jeho rodinou překvapivě jen s několika doušky vodky proběhl nad naše očekávání. Nad rámec našich představ co všechno je v Rusku možné nám však ukázal až třetí den pobytu na pobřeží.
No a večer nemohlo být jinak, než splývat s vlnami moře v odlivu.

42. den – celý den putování po pobřeží k majáku – cca 12 km. Ráz pobřeží a moře na mě zapůsobil trojí tváří. Kombinace pacifického pobřeží střední Kalifornie (mořské rostliny kelp), Baltu a Normandie. Pozorovali jsme také tuleně. Více jsme je však slyšeli, než viděli. Líně se „vyvalovali“ na pohupující se mořské hladině a vůbec o nás kyjovjáky neměli zájem.
Hezký upocený den u japonského moře, které se jen zdánlivě jeví jako nezajímavý a všední. A pro ty, co milují moře není toto vůbec studené. Příjemný den jsme zakončili opět s Denisovýma u plápolajícího ohýnku.
Denis věděl jak mluvit rusky k cizincům. Až na výjimky jsme mu rozuměli skoro všechno a stejně tak i on nám.

43. den – z idylky předešlých dvou vcelku hezkých dnů nás bleskurychle vyvedlo nastávající ráno. S úsvitem nás probudilo hlasité rumplování s naším stanem. A věřte! Nebyl to „medvěd pobřežní“. Bylo to vojsko pohraniční! Vyzvídající „kdojsme, cojsme a odkudjsme“.Dokonce prý jestli nejsme „špióni“. Vypadlo z jednoho ze zelených. Špioni čeho, ty blbče napadlo mě v okamžiku. To jsem však nahlas nevyřknul. Chtělo se mi říct, ať se na internetu podívá na google earth, aby věděl co všechno je v dnešní době „vyšpiónováno“, ale stejně by to nemělo význam.Pan mladý seržant byl však bezesporu šplhající „zelená guma“, který nebyl ochoten cokoliv tolerovat. Bylo nám striktně řečeno, že se nacházíme v pohraniční zóně a jelikož nemáme povolení ke vstupu, které na celém pobřeží Primorského kraje cizinci nezbytně potřebují, musíme s ním odejít na kilometr vzdálenou stanici kde si nás vyzvedne kapitán, proběhne výslech a pak s ním následně pojedeme třicet kilometrů do města Pěreobraženie zaplatit pokutu. Každý pět set rublů. Ááha. Vždyť nemohou být všechny dny krásné. Napadlo mě.
A tak jsme byli vyslechnuti, následně poučeni a odjeli jsme kam jsme vůbec nechtěli. Do kasáren pohraniční stráže ruského vojska. No. Na druhou stranu, tam se jen tak kdekdo nedostene. Že. Takže alespoň pro zkušenost…. Psát o tom jaké je to v místmích malých kasárnách, o interiéru kapitánovy úřadovny či o tom jak se platí pokuta v bance udělená ruským vojskem… No to je tak minimálně na čtvrtinu knihy. Celá absurdní mašinérie nám ukradla jeden den z krásného pobytu na pobřeží. No co. Čert vem romantiku. Taková vojenská „romantyka“, no to má taky něco do sebe. Ale o tom až potom.
Nakonec nam kapitán předal všechny naše dokumenty (na jejich kontrolu si oni potrpí), potřásli jsme si pravicí a zdůraznil, že kdybychom měli kdekoliv po město Lazo nějaké problémy, stačí se na něj obrátit. A předal nám svoje číslo na mobil.Sranda. Že? Den nám však už nikdo nevrátil. Po zkušenosti na pobřeží jsme raději pláchli následující den do hor Sihote Allin kde nešmejdí vojáci. A vyplatilo se nám to.

44. den – předešlý podvečer jsme se vysvobozeni z „vojenského zajetí“ vrátili do vesnice Kyjevka a vyhledali starostu. Jím byla příjemná a moudrá padesátnice Galina Alexandrovna rodem pocházející z Ukrajiny. Její dědeček přišel jako první na toto území a založil vesnici Kyjevku. Slovo dalo slovo a tak jsme u nich a pak ve stanu na zahrádce strávili celou noc a půl dne. S ní i s jejím manželem Alexandrem jsme skvěle povečeřeli, jejich syn pak přinesl jako zákusek chráněný druh super uzeného lososa, a mudrovali jsme dlouho do noci. Alexandr tráví každoročně osm měsíců na moři jako rybář. Vyprávěl drsné příběhy z Ochotského moře se spoustou politicko-hospodářských názorů týkajících se především rybolovu a ruských lovných vod.
Hezký čas strávený s příjemnými moudrými lidmi.

45. – 46. den – Tyto dny jsme věnovali treku s báglama v pohoří Sihote Alin. Vystoupali jsme k Beněvským vodopádům. Je to soustava pěti kaskád z nichž nejdelší vodopád padá ze skalního prahu ve 25 m výšce. Byl to nádherný výstup v lese-pralese plném kapradí, lián, dubů, bříz a jedlí.Ale i medvědů. Úplně jiná tvář lesů než na jakou jsme byli „zvyklí“ ze Sibiře.

47. den- návrat přes Lazo do Vladivostoku – při hledání místa pro nocování jsme opravdu škaredě zapadli do bahna. Tak, že jsem si první okamžik pomyslel něco o konci.Myšák byl doslova zavěšen na podvozku (Opravdu celé auto viselo na mostu držící převodovku). Následovaly dvě hodiny vyprošťování. Zvedání heverem, podkládání kol kameny, odhrabávání šutrů pod autem… a to vše ve velké kaluži. Tak trochu Camel Trophy. Akorát bez navijáků. No. Po česku s lopatičkou. Fakt nekecám, „pakárna“. Auto jsme vyprostili, přejeli brod a našli skvělé místečko pro stanování u řeky. V podvečer za námi náhodně přijeli dva geologové z Vladivostoku. Hledali ve zdejší řece jaspisy. Ptali jsme se jich jestli jsou v této oblasti tygři (hranice parku Usurijsk). Odpověděli, že ano, ale že si myslí že „ľetom sú syti“. Takže alespoň nějaká útěcha. Věřte nevěřte, je to dost zvlášní pocit pro nás středoevropany kde „největším nebezpečím“ je prase divoké, spát v lesích které jsou skutečnou domovinou tak monstrózních kočiček.
 
CESTA ZPĚT JE NAPROSTO JINÁ. Dnes 21.8.2006 přišly dva výstižné maily: Prosím čtěte níže:

                     Ruská státní železnice převzala do svých rukou itinerář naší expedice.

 

            Po více než měsíčním autorodeu na ruských silnicích jsme, jak už víte, dosáhli cíle.

Padlo nevyhnutně rozhodnutí, že nazpět tu Šílenost mezi Čitou a Bělogorskem nepojedeme. Jet  vzdálenost z Kyjova do Londýna po horší cestě, než jaká vede na Zavadilku… To se starou škodárnou už ne. (Pro nekyjovjáky Zavadilka = chatová oblast v lese.)

Skoro vše dosud probíhalo na Dálném východě  podle našich představ až se nám to zdálo jaksi podezřelé. Tedy kromě zatčení pohraničníky. Pro ty jsme byli podezřelí pro změnu my.  Dokonce i přijetí na vladivostockém magistrátu splnilo naše očekávání. Pravda trochu alternativně. Několik stakanů samogonu v kanceláři šéfa zahraničního odboru města mile zamotalo našimi hlavami. Dostat se však až k samotnému nejvyššímu, tedy starostovi milionového města bylo nemožné. A možná bychom ho ani nezajímali. Vždyť na takové jako jsme my má vlastní odbor.

            Najít přepravce pro naše auto nebylo nijak snadné. Pomohl nám jakýsi Alexandr Puškin a major Denis. 2. 8. 06 jsme Myšáka předali na vladivostockém nádraží transportní firmě ZAO Portpasservis a vše naznačovalo, že profesionálové splní svůj úkol beze zbytku tak jak slíbili. Prý se čeká na vagón průměrně sedm dnů, s problémy se doba může protáhnout až na dvě stě čtyřicet hodin. Dohromady i s cestou po Transsibu tedy dle nich mělo být auto v Novosibirsku nejpozději do dvacátého. Prozatím tedy vše podle itineráře. A proč zrovna ve „stolici“ Sibiře? Dostat auto do některých východněji ležících měst od Novosibirska prý bývá problém. Nutno prý dlouho čekat. Tak dobrá. Proč tedy nevyužít nejsnadnějšího řešení. Že. Pomysleli jsme si v ten moment s důvěřivostí středoevropana. Zaplatili jsme tučný obnos rublů za těch následujících šest tisíc kilometrů Myšáka na železnici a třetího dne půl hodiny před půlnocí sami nasedli do vlaku „mířícího z konce světa“ až na  Ukrajinu. Po pěti dnech  silných zážitků a zkušeností z lehátkové komunity padesáti šesti obyvatel vagónu byl ten náš odpojen a byli jsme v cíli. Naivně jsme si v tu dobu mysleli, že těch několik málo dní než nám přivezou Myšáka přečkáme ve stanu u celkem krásného Obského moře. Dnes je dvacátého. Nejpozději v tento den jsme měli odjíždět s Myšákem domů. My však tvrdneme v Novosibirsku na bytě u Nadi, ruble z peněženky letí nezvykle rychle a Myšák „zahnívá“ stále ve Vladivostoku ovíván slaným větrem z Japonského moře. Každý den telefonujeme do Vladivostoku co se už skutečně „doprdele“ děje a dostává se nám pořád stejné odpovědi, že nět sietky (zamřížovaný vagón určený k přepravě automobilů). A z letargie důvěry nás včera definitivně vyvedla informace z nezávislého zdroje, že čekačka na sietku ve Vladivostoku je běžně i měsíc a půl. Mnohé se mění. Dnes vyrážíme na nádraží pro jízdenky do Moskvy a příští týden opustíme tento geografický střed Asie. Kdy však Myšák opustí brány Vladivostoku ví snad jen čert sídlící v Mogoči. Pevně doufáme, že se nám v pondělí podaří vše sjednat, doplatit ruble a zařídit, aby si Myšák projel celou Transsibiřskou magistrálu až do Moskvy bez nás, kde si ho snad vyzvedne stálý zpravodaj českého rozhlasu pan Petr Vavrouška. My už Myšáka řídit Sibiří nebudeme. Nemůžeme. Jsme tlačeni platností našich víz. Vše nasvědčuje tomu, že se domů vrátíme jen s ruksaky, abychom do měsíce opět putovali do Moskvy pro Myšáka a již „s křížkem po funuse“ s ním přijeli na místo odkud se 15. 6. jeho kola „odlepila“.

            Všechno však může být z hodiny na hodinu jinak. Nacházíme se v obrovské zemi, kde stále platí, že zítřek se stává běžně včerejškem.

           

Z hlavního města Sibiře zdraví všechny naše příznivce Petr&Petr.

                                Alespoň, že není „osmašedesátý“.

 

 

„Dnes, 21. Srpna změny pohnuly s našimi dějinami.“

 Ještě že jsme ty jízdenky do Moskvy včera nekoupili! Naše včerejší rozhodné psaní se záhy stalo pouze literárním cvičením. Ve vladivostocké transportní kompanii nám sdělili, že Myšáka spolu s ostatními japonci nasoukali v pátek osmnáctého do sietky a druhého dne ji vypravili z Vladivostoku. Odhadujeme, že dnes může vlak projíždět tak Chabarovskem. Co z toho všeho plyne?  Těch šest tisíc kilometrů po železnici do Novosibirska vezme devět až jedenáct dnů. Říkali.  …..!!! Jestliže všechno půjde OK vyrazíme z Novsibu koncem srpna. (Novosibirsk-Kyjov pak cca 6000 km) Nejpozději do pátého září bychom měli být v Moskvě, protože Petrovi šestého končí vízum a prvního začala škola. Asi si bude muset zopakovat ročník, když nenastoupí včas.

S prodloužením víz nám snad pomůže zpravodaj Petr Vavrouška. Jsme s ním ve spojení. Úřadování jistě zabere také nějaký čas. No a z Moskvy už je to domů co by kamenem a zbytek doplaveme. Po zkušenostech však už nechceme předem vydávat nějaké resultáty.

V tichosti se zaťatými pěstičkami počítejte s námi a s pomocí přesné statistiky nepřesných čísel vám nějaký výsledek také určitě vyjde.

 

 

 

 

 

Oba dva jsme nikdy nevařili. Neumíme to. Přesto si dovolujeme Vám nabídnout dvě „cestovatelské speciality“. Tu třetí umí každý, takže se nebudeme rozepisovat. Hodit na rošt maso z čehokoliv zvládne každý. Zde v Rusku si však to syčení tkáně dovolit často nemůžeme. Maso, které nám chutná je o sto a více procent dražší než u nás doma.

 

Takže:      Sibiřská polévka  (podotýkám jen, že všeho musí být hodně)

 

Dávkování:   Pro dva hladové tak, aby zbylo ještě na zítřek. Tato polévka je totiž nejlepší na druhý den. Jako ostatně většina jídel. Že. Polévky musí být vždycky tolik, aby ji nebylo možné sníst na jeden zátah.

 

recept

 

-tři velké sibiřské nebo kazašské brambory velikosti „softbalového“ balónku nakrájet na  přiměřené kostky

-tři menší nebo dvě velké altajské mrkve nakrájet na přiměřené kostky také

-dvě střední amurské cibule nakrájet jak kdo chce

-tři, lépe však čtyři tatarské štrúčky česneku nakrájet na jemno

-tři uzbecké ředkvičky průměru tři centimetry nakrájet na kolečka, ty pak ještě na půl

-hrst voňavé čerstvé udmurtské petrželové natě nakrájet na drobno+ trochu kořenu

-36 kuliček burjatského zeleného hrachu

-čtyři černobylské houby, nejlépe kozáky, janky nebo kuřátka nakrájet přiměřeně

-baškortské rajče a půl nakrájet na větší kousky. Vyvaří se! (Pozor! Rajčata  z Baškortostánu jsou nezvykle veliká)

-13 nebo i 20 červených fazolí odkudkoliv

-a může být i trocha domácího květáku. Pozor! Nepřehnat. Ve větším množství  v polévce smrdí.

-trošku červené řepy by se mohlo přidat také, ale to jsme raději nezkoušeli

      (je na škodu, že v Rusku není možné koupit celer. Myslím, že by se tam hodil)

 

TAK. A všechno vařit tak, až to bude měkké. Potom přidat tři vrchovaté polévkové lžíce polévkového „pripravu“ od Knoru a vařit dále deset minut. Do brambor, které se vaří v samostatném kastrólu přidat lehce kmínu a osolit. Pak vše dát dohromady. Nakonec v polévce rozmíchat rozkvedlané vejce od slepice tunguzské a ještě trošku nechat bublat.

 

Na závěr přistoupit se lžícemi ke kastrólu a můžeme(te) začít srkat.

 

                        Dobrou chuť přeje od Obu Petr&Petr

 

(Pozn. Pozor! Polévka silně páchnět takže se při míchání nenahýbejte nad hrnec, aby tam neukáply produkty pavlovova reflexu.


Druhý recept je prostý jako sama hlavní surovina
Gréčka ala šumajstr

-stačí třicet deka pohanky řádně proprat a vařit deset min.v hrnci pod pokličkou. Pozor! Obsah v něm při vaření značně nabobtná. Vody dát na tři prsty nad gréčku. Na mírném ohni už bez poklice nechat vyvařit vodu.

-         dvě normální cibule nakrájet a osmažit do červena

-         10x6x6 cm pěkné anglické nebo něčeho podobného nakrájet na kostičky8x7x6mm a osmažit tak, abyste na ně měli chuť

-      pak se všechno smíchá, přidá se dost čínské sojovky, osolí přiměřeně a stejně tak       opepří. Pro ty, kteří si libují jako já, když jich pálí huba se může přidat nějaká „jedovatá“ pikantnost ad libitum.

 

 

            Škoda, že to není natolik hnusné, aby zůstalo ještě na zítřek.